Tato nová kóta na pomyslné death metalové mapě bude po letošním lednu mnohem význačnějším orientačním bodem, než tomu mohlo být doposud. One-man show Američana jménem Hal Microutsicos se po letech emisí různých EP a singlů konečně naplno rozjíždí formou plnohodnotné desky a nutno hned zkraje říct, že to je start vskutku svižný.

Album „The Dying Planet Weeps“ přináší ostrou a povedenou variaci na téma tradice + moderna. Osmero kompozic dokáže nenucenou formou proplouvat mezi různými (pod)směry smrtícího kovu a na poměrně krátké časové ploše tyto účelným způsobem přetavit v atraktivní a šlapající skladby. Ten samotný a nepopíratelný základ úspěchu takovéto nahrávky tvoří poznání, že Hal má svoje vzory naposlouchané důkladně a zároveň dokáže tyto inspirace přetavit ve vlastní originální svět.

Ten má, pravda, ještě nějaké ty rezervy a znalcům může poslech alba možná trochu častěji evokovat hned několik žánrových veličin, ale osobně zde vidím veliký prostor pro další osobitý rozvoj. Hal Microutsicos, jenž se mimochodem postaral o instrumentaci všech zde zastoupených hudebních nástrojů, v těch nejsilnějších momentech dokazuje vyvinutý cit pro smrtící žánr i dostatek kreativity k tomu, aby se dokázal vymanit ze šedivého davu kvalitních, leč nepřiliš originálních nahrávek.

Tyto příznaky vykazuje hned několik skladeb. Společně je pak zdobí kvalitní instrumentace, včetně nemálo více než solidních kytarových riffů. Barva a provedení vokálních linek alespoň v mém případě silně upomínají typické „kokrhání“ Chucka Schuldinera. K DEATH by se možná dala tvorba ENGULF v jistých momentech přirovnat také, ale do melodického pojetí Schuldinerovy družiny pozdějšího období má toto recenzované dílo stále poměrně daleko. Spíše máme co do činění s odnoží death metalu, snažící se zůstat stále dostatečně „brutal“, ale za žádnou cenu neslevovat z touhy tvořit technicky náročnější muziku.

To pak nese zasloužené ovoce v podobě skladeb jako „Bellows From The Aether“. Riffující mašina ve středním tempu navnadí na další dění, které zanedlouho přinese dostatek vzruchu a napětí. Vrstvení motivů a práce s atmosférou dokáže okamžitě vtáhnout do děje, ze kterého pak nepustí ani pestrá práce s rytmem. V určitých momentech to upomene neurotickou smršť ULCERATE, ale ENGULF se v tomto směru stále drží především tradičního death metalového řemesla a nepouští se do přehnaných dobrodružství. To ale neznamená, že i tento důraz na spíše „konvenčnější“ kompozici nenabídne dostatek vzruchů a podnětů. Na úvod alba rozhodně skvělý rozjezd a dle těch nejprofláklejších dramaturgických pouček i dostatečný důvod setrvat v dalším poslechu.

Ten pak nabídne další dramatické skladby, které kromě jiného spolehlivě udrží posluchačovu pozornost. Pasáže, ve kterých se Hal opírá o léty prověřené tradiční postupy pak vyvažuje technická moderna. To se děje spíše než střídaním různě pojatých skladeb, přimo na ploše každé z nich. Schopnost udržet (a včas opustit) myšlenku, tyto jednotlivě propojit a ve výsledku přijít s konzistentní a smysluplnou skladbou je rozhodně velikou devízou tohoto projektu a především jeho autora. To si posluchač musí uvědomit nejpozději během poslechu čtvrté skladby v pořadí - „Ominous Grandeur“. Ta po natlakovaném úvodu alba ve svém rozjezdu přinese kýžené uvolnění, ve formě poloakustického kytarového motivu. Vy však i v těchto chvílích cítite silné podprahové napětí a zároveň se těšíte na to, co příjde vzápětí.

Album, které hned na sklonku nového roku přichází s velmi životaschopnou death metalovou muzikou. ENGULF určitě alespoň prozatím žádné konvence nebourají, ale způsob, jakým zde došlo k propojení hned několika přístupů ke smrtícímu kovu a obecně k techničtěji zaměřené metalové muzice, dává hodně příslibů do budoucna. Na „The Dying Planet Weeps“ se tak osobně dívám jako na velmi dobrou moderní metalovou nahrávku, ale zároveň jsem přesvědčený o tom, že od této (alespoň prozatím) one-man skupiny to nejlepší ještě jen příjde.